Po čase

Před pár dny jsem náhodně v emailu otevřela složku. Složku s jediným emailem ve kterém bylo potvrzení o přihlášení sem.  Potvrzení které mi přišlo před skoro deseti lety kdy mi mamka založila tenhle blok protože mě bavilo psát. V té době jsem to nepovažovala za nic velkýho, párkrát jsem něco zveřejnila a pak na to zapomněla. Jenom přihlašovací údaje mi z nějakýho důvodu zůstali v paměti a občas se náhodně vybavily.

Pročítala jsem články který jsem postovala a vzpomínala na starý časy. Jak velký a důležitý mi přišly témata který jsem tenkrát řešila. Už vím jak to dopadlo. Od té doby se stala ještě spousta věcí. Na některé do dneška ráda vzpomínam z pocitem smutku že už pominuly, některé mi v tu dobu přišly skvělé a zpětně nechápu že jsem z nich byla tak nadšená protože ve skutečnosti nebyly tak úžasný jak jsem si je v tu dobu malovala. U některých jsem si nedokázala představit, že bych je mohla někdy zvládnout. A teď tu sedím a vím že jsem to všechno přežila. Všechny ty věci který mi tenkrát přišli stejně velký jako to co řeším teď. Už vím že se jednou budu dívat na svou součastnou situaci a vědět že jsem to zvládla a přesto teď tak nějak vůbec netuším jak.

Říkala jsem si, že bych sem zase mohla začít psát. I kdyby jenom pro sebe. Abych se zase za pár let mohla podívat jaká jsem byla. Překvapilo mě jak je to po těch letech těžký. Ne psaní samo o sobě. Ale kolik myšlenek a strachu teď mám oproti tomu kolik jsem měla ve dvanácti letech. Tenkrát jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě jsem psala a čekala jestli mi lidi dají komentář a pak měla radost z těch asi dvou co jsem za celou dobu dostala. A teď? Milion myšlenek, odkládání na lepší chvilí až budu připravená a strach ze soudu ostatních lidí. Přemýšlení nad tím, jestli budu mít po tomhle článku co psát, jestli bych napřed neměla změnit vyzuální vzhled blogu nebo uživatelský jméno. Že bych nejdřív měla mít vymyšlených několik témat dopřdu abych to mohla dělat pořádně. A tak uplynul týden nebo dva a já neudělala nic. Podívala jsem se na nastavení blogu, našla statistiky o kterých jsem tenkrát ani nevěděla a dost mě překvapilo že i po těch letech moje články někdo viděl. Jasně. Nebyly to desítky, ale bylo to víc než jsem čekala. A pak jsem otevřela netflix a nenapsla ani čárku. Ale po všech těch dnech přemýšlení kdy jsem to takhle dělala se všemi oblastmi svého života jsem si řekla, že udělám aspoň něco. Prostě proto, že už jsem nemohla nic nedělat. A možná to poslouží jako prokrastnace od psaní jedné z těch devíti knížek na který mám námět, ale aspoňu budu psát. Aspoňu budu dělat jednu z těch věcí co jsem vždycky měla ráda. Protože když nic jinýho, aspoň je to relativně produktivní způsob prokrastinace ne?